Budeš se opět smát

Stíny hasly v přízemí, taky vzpomínám,
jak voní nabýt vědomí, jak nejsi nikdy sám.
Nebyli jsme souzení a vinu nepřiznám,
Z paláců stala se nám vězení a slunce je to tam.

Nějaký roky zpátky
Zmizelo kdo ví kam.
Jednou se k nám musí vrátit!
budeš se opět smát,
v den, kdy se vrátí k nám.

Zdá se, že naděje je ztráta času,
není třeba kecat, že všechno bude dobrý.
Na to se ví a každýmu je jasný,
pač všímá si rychle, že den se krátí.
Nech mě tohleto říct, zvukovody se
šíří slova, ale jinak nic moc víc.
Nemusíš věřit, ale zkus si to vzít tak, že
není třeba všude kalit vlny smutný.
A přece víš, že světlo se brzo zas vrátí!
A přece rád v sobě sám svoje nesu si dál!

Nějaký roky zpátky
Zmizelo kdo ví kam.
Jednou se k nám musí vrátit!
budeš se opět smát,
v den, kdy se vrátí k nám.

Chci to dát, chci to vidět, chci to vrátit,
rozveselit oči nešťastný.
Tou cestou dál půjdu sám,
když nechceš jít, tak se nesnaž jít.
Povolí Ti to Tvoje svědomí,
když je bezradný, ač beztrestný?
Budeš muset oklikou to dát,
jelikož tady tou pěšinou nedá se dál!
Cesta je zavřená!
Kdo vědět měl jak věci vezmou spád?
Nechceš se bít, ale bojíš se, že se budeš bít,
protože dobře znáš strach že se musíš bát!
Strach, že se musíš bát!

Co ty odlesky z dálky, to světlo míří blíž!

Nějaký roky zpátky
Zmizelo kdo ví kam.
Jednou se k nám musí vrátit!
budeš se opět smát,
v den, kdy se vrátí k nám.